Je kůže zrcadlem naší duše?

Je kůže zrcadlem naší duše?

Tenhle víkend se ke mně dostala velmi zajímavá kniha od německého terapeuta R. Dahlke a přišlo mi tak nějak automaticky, že se s vámi podělím o tu část, která se věnuje kůži, a tak zde přímo cituji:

  1. Neohraničuji se příliš?
  2. Jak to vypadá s mou schopností navázat kontakt?
  3. Neskrývá se za mým odmítavým chováním potlačená touha po blízkosti?
  4. Co chce ve mně prolomit hranici a dostat se na světlo? (sexualita, pud, vášeň, agrese, nadšení)
  5. Co mě opravdu dráždí?
  6. Neuchýlil jsem se do izolace?

man-1044151_1920

Kůže je největším lidským orgánem. Plní řadu funkcí, z nichž nejdůležitější jsou tyto:

  • ohraničení a ochrana
  • dotyk a kontakt
  • výraz a vyjádření
  • sexualita
  • dýchání
  • vylučování (pot)
  • tepelná regulace

baby-536412_1920

Všechny tyto mnohostranné funkce kůže vytvářejí společné téma a to leží mezi ohraničením a kontaktem. Pociťujeme kůži jako svou vnější hmotnou hranici a současně jako spojení s okolím, jí se dotýkáme vnějšího světa.  V kůži se také světu ukazujeme a nemůžeme z ní vyskočit, odráží naše bytí navenek.

V první řadě je kůže reflexní plochou všech vnitřních orgánů. Každá porucha se do ní promítá, každé její podráždění se přenáší do příslušného vnitřního orgánu. Z této souvislosti vycházejí všechny terapie využívající reflexních zón, jak je známe z přírodního léčitelství např. masáže reflexních zón na chodidlech, přikládání baněk na záda, akupunktura uší a četné jiné. Školská medicína z nich však nevyužívá téměř nic. Zkušený praktik vidí a nahmatá na kůži stav postiženého orgánu a zasahuje v jeho projekčním místě na kůži.

To, co se na kůži projeví: zčervenání, opuchnutí, zánět, puchýř či absces, nebývá náhodné, ale ukazuje na odpovídající vnitřní dění. Dříve existovaly propracované systémy, které například z polohy jaterních skvrn usuzovaly na charakter člověka. Doba osvícení hodila tento „zřejmý nesmysl“ přes palubu coby pověru, my se však opět blížíme k pochopení těchto věcí. Je opravdu tak těžké uznat, že za vším, co se stalo, je neviditelná předloha, která se v materiální oblasti jen projevuje?

Všechno viditelné je pouze podobenstvím neviditelného, tak jako je umělecké dílo pouze viditelným výrazem neviditelné umělcovy představy. Z viditelného můžeme usuzovat na neviditelné a činíme tak každý den. Vstoupíme do obytné místnosti a podle toho co vidíme, usuzujeme na vkus uživatele. Podobně jej můžeme poznat nahlédnutím do šatníku. Je lhostejné, kam se podíváme. Má-li, dejme tomu, špatný vkus, bude se projevovat všude…

Je jedno, kam se podíváme- umíme-li se dívat. Pravda leží všude. Kdyby se specialisté nepokoušeli (marně) dokázat příčinnou souvislost toho, co objevili, mohli by rázem pochopit, že všechno souvisí se vším analogově- jak nahoře, tak dole, jak venku, tak uvnitř.

Kůže prozrazuje nejen stav našich vnitřních orgánů, ale jsou na ní i v ní rozpoznatelné psychické procesy a reakce. Některé jsou tak zřetelné, že je může pozorovat každý: rudneme hanbou, při úleku zbledneme, potíme se strachy či vzrušením, hrůzou se nám ježí vlasy nebo nám naskočí husí kůže

make-up-544538_1920

To vše jen potvrzuje, že kůže je velikou projekční plochou, na níž se trvale zviditelňují jak somatické, tak psychické procesy a děje. Když už tedy prozrazuje tolik z našeho nitra, vnucuje se myšlenka, že vedle péče o ni by se dalo s jejím vzhledem i manipulovat. Tomuto podvodnému počínání říkáme kosmetika a jsme připraveni do umění klamu investovat značné sumy. Nechceme tu hanobit zkrášlovací umění, jenom se podívat, jaká to snaha vězí za prastarou tradicí pomalovávání lidského těla.

Jestliže je kůže zrcadlem nitra, pak každý pokus její výraz uměle měnit, je nutně aktem nepoctivosti. Pokoušíme se něco zastírat, případně předstírat. Předstíráme navenek něco, co není uvnitř. Budujeme falešnou fasádu, shoda mezi obsahem a formou se ztrácí. Je rozdíl mezi „být krásný“ a „krásně vypadat“, mezi být a zdát se. Pokus nasazovat si falešnou masku začíná make-upem a končí groteskním způsobem při plastických operacích. Nemáme strach, že ztratíme svou tvář?

girl-1317084_1920

Za všemi pokusy stát se někým jiným je potíž, že člověk má ze všeho nejmíň rád sám sebe. Milovat sám sebe je jedna z nejtěžších úloh. Kdo si myslí, že tak činí, plete si obvykle „sám sebe“ se svým malým ego. Věří tomu, protože se málo zná. Nemáme se rádi vcelku, tj. i se svým stínem, proto se stále snažíme svůj obraz změnit a vylepšit.

Pokud však nezměníme své vědomí, zůstane taková snaha pouhou „kosmetikou“. (Tím nechceme popřít možnost, že formální změny mohou vyvolat proces cílený dovnitř, jak to praktikují takové metody jako hathajóga či bioenergetika. Liší se od kosmetiky svým cílem!)

punch-316605_1280

Kůže nám prozradí leccos o duši člověka už při běžném kontaktu. Pod citlivou kůží se skrývá citlivá duše, pot na protivníkově kůži vypovídá o jeho strachu a nejistotě, zrudlá kůže prozrazuje vzrušení. Kůží se dotýkáme a vstupujeme do vzájemného kontaktu. Ať už je to úder pěstí, nebo něžné hlazení, vždy je to kůže, která přichází do kontaktu. Kůže se může porušit vnitřním onemocněním (zánět, vyrážka, absces), tak také vnějším (zranění, operace). V obou případech se to dotýká otázky našich hranic a nemusíme vyváznout se zdravou kůží.

Krásný den přeje Petra Zdobinská

Zdroj: Kniha Nemoc jako cesta, Thorwald Dethlefsen a Rüdiger Dahlke

MUDr. Petra Zdobinská

Je lékařka a věnuje se především udržování zdraví. Chce, abyste byli a cítili se opravdu dobře ve své kůži. Více o Petře se dozvíte zde Autorka eBooku "Pečujeme s radostí o svoji kůži aneb 10 maličkostí, které dělají velké věci"

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *